Jak a proč vznikaly Pohádky pro společné čtení

05.05.2016 08:37

Rozhovor s autorkou projektu Alenou Vorlíčkovou 

Jak jste přišla na nápad psát pohádky pro děti s poruchami čtení?

Vlastně to napadlo naši paní knihovnici, která se ujala mých prvních knížek i mě jako začínající autorky. Jednou jsme se potkaly v knihovně, když jsem tam byla se svými dětmi. Jen tak mezi řečí mi navrhla, zda bych nechtěla psát pohádky pro dyslektiky. (Zrovna měli nějaké semináře o dyslexii pro knihovníky, které ji velmi oslovily). Řekla jsem jí, že vůbec netuším, jak by taková publikace měla vypadat. Ona mi nějaké základní informace poskytla a nabídla se, že mě zkontaktuje s psycholožkou, která jim na semináři přednášela. Nápad mě zaujal, ale zrovna v té době jsem myslela víc na operaci synovy kýly. Následující den jsem obdržela kontakt a večer, když jsme se vrátili z nemocnice, jsem našla v poště mail od paní doktorky Krejčové, kterou nápad zaujal, s prvními informacemi a nabídkou pomoci.

 

Na obálce vašich knih máte přímo větu, že píšete pro děti, které čtení bolí. Co přesně děti s poruchami čtení prožívají přitom, když se učí číst? Můžete to nějak přiblížit?

Co děti s poruchami při čtení prožívají přesně nevím, ale snažím se to už dlouho zjistit. Dnes se mi ozývají taky rodiče, kteří se s dětmi hodně natrápili. Myslím, že je to u každého jinak, někdo má problémy větší, někdo menší. Určitě je to pro děti velký stres, když jim čtení nejde.

 

Čím je taková pohádka přímo pro ně napsaná jiná než pohádka v běžné knize? Jsou nějaká pravidla, na která musíte při psaní pro tyto děti myslet?

 

Pohádka jako taková se nijak neliší, jen je třeba myslet na to, aby věty nebyly moc dlouhé a složité, což se u textů pro začínající čtenáře stejně běžně dělá. V našich pohádkových sešitech jsou ale úkoly před čtením, aby se malí čtenáři připravili a naladili na to, co v textu přijde. A po přečtení je čekají úkoly další, kterých ale není moc a jsou tam i takové, které mohou děti splnit lehce (nakreslit nebo vybarvit obrázek apod.) Větší pozornost je věnována taky typografické úpravě – zvýrazněná klíčová slova, větší bezpatkové písmo, barevné pozadí, krásné ilustrace…

 

Co to přesně znamená? Potřebují děti s dyslexií nějakou speciální grafickou úpravu?

 

Dyslektikům vadí černobílý kontrast, takže je pro ně o něco příjemnější, když je písmo na barevném pozadí, např. žlutém. Na jednom webu pro dyslektiky se dají barvy pozadí přepínat a čtenář si může vybrat, co mu vyhovuje. Protože barevný tisk je drahý, je v knize možné  použít třeba barevnou fólii.

 

Rodiče těchto dětí si často naříkají, že i když se snaží být trpěliví a dítě s dyslexií naučit číst s pochopením, tak dítě protestuje, číst nechce, vzteká se, … Jak takové dítě motivovat? Kdy s ním číst? A kde je hranice, kdy už rodič musí říci tak dost, prostě naučit číst se musíš.

Každé dítě je jiné, ale určitě to chce trpělivost a pozitivní přístup. O tom, že to jde, mě přesvědčily děti z dětského domova, které mají snížený intelekt a různě kombinované poruchy učení, přesto čtou rády, znají spoustu příběhů a pohádek, které mohou porovnávat a hodnotit, protože jsou k tomu vedeny svými vychovateli.

  

Každou pohádku vydáváte zvlášť. Proč nejsou všechny v jedné knize?

To byl takový můj nápad, že by to mohlo děti zaujmout, protože toho čtení není moc. A paní knihovnice mi potvrzují, že se osvědčuje, když mají děti přečíst knížku, kterou si zapíší do čtenářského deníku. V knihovně jim podstrčí náš pohádkový sešit a pomalí čtenáři mohou úkol splnit.

Pak je tu taky finanční stránka, u Pohádek pro společné čtení jsou všechny stránky barevné a cena barevné strany je několikanásobně vyšší než u černobílé stránky.

 

Konzultujete napsanou pohádku s nějakými odborníky?

Ano, všechny texty mi lektoruje a i jinak náš projekt podporuje dětská psycholožka PhDr. Lenka Krejčová, Ph. D., předsedkyně pražského DYS-centra, která s dyslektiky denně pracuje a ví, co by jim mohlo dělat problémy, co by se mělo procvičit, co jim pomáhá atd.

 

  

Jak taková odborná konzultace vypadá?

 

Pošlu hotovou pohádku i s úkoly paní doktorce a ona mi obratem napíše své postřehy, připomínky, náměty.

 

Kde berete pro pohádky inspiraci?

 

Miluju klasické lidové pohádky, je v nich obsaženo všechno, co potřebuje člověk znát. Jsou to takové základy, které by dítě mělo získat a na nich pak stavět to další. Takže v lidové slovesnosti.

 

Pohádka Noc v lese je inspirovaná lidovou pohádkou Bouda budka. Její úprava se mi moc líbí. Jak vás napadne, kterou pohádku upravit. Taky by mě zajímalo, jak se dnes děti dívají na stará nepoužívaná slova. Ve vašich pohádkách občas jsou. Třeba slovo láteřit. Nedělá takové slovo dítěti s poruchami čtení problém?

Jsem ráda, že se vám pohádka líbí. Je podobná Boudě budce, ale ve skutečnosti jsem vycházela ze slovinské lidové pohádky, která je jí dost podobná. Podařily se mi tam nějaké rýmy, měnila jsem zvířátka. Dětem v domově se dobře četla právě díky těm rýmům a opakováním. A máte pravdu, v těch lidových pohádkách se občas objeví nějaké zastaralejší slovo. Většinou se na něj snažíme upozornit dopředu, probrat jeho význam. Jsou věci, které dětem s poruchami dělají problémy (např. jména, některá slova), cílem není je úplně eliminovat, ale naučit děti je postupně zařazovat, rozšiřovat slovní zásobu, upevňovat čtenářské strategie…

 

Zlatý střevíček mi zase připomíná Popelku a ještě O dvanácti měsíčkách? Je v tom nějaký hlubší smysl propojit několik pohádek? Pro dnešní děti je nestravitelná původní dlouhá verze?

Ne ne, Zlatý střevíček je známá slovinská pohádka, jejíž název v překladu je Zlá macecha a dobrá pastorka. V evropské (světové) lidové tvorbě existují různé varianty příběhů, a to je právě výborné pro nácvik čtení, že mohou děti texty porovnávat a hodnotit. Některé motivy jsou stejné, něco je jinak. Ve slovinské literatuře má tato pohádka ještě jednu variantu, ve které vystupují zmiňované měsíce a navíc dobrá víla.

 

Sama jste učitelka. Dětí s nějakou odlišností přibývá. Říká se, že je to každé druhé dítě (ADHD, poruchy soustředění, poruchy učení). Pozorujete to za svá učitelská léta také?

 

Pozoruju spíš, že se stále víc odlišují životní a výchovné styly jednotlivých rodin.

 

Setkala jsem se i s názorem dvou dětských psychologů, že mnohdy se dnes za tyto diagnózy schovávají rozmazlené děti. Podle nich jsou nezvedené, nemají od rodičů jasné hranice, vše mají dovoleno, tak jsou s nimi problémy. Podle těchto psychologů se mají tyto děti jako dříve dát do běžných škol a nechat je, ať si zkusí, co je život. Žádné úlevy, individuální známkování atd. Co si o tom myslíte?

 

Moje zkušenost je taková, že skuteční dyslektici se snaží bojovat a svoji diagnózu spíš tajit. Ten papír může být pro některé žáky omluvenkou jejich lajdáctví. Tomu už se psychologové brání. Cílem je, aby se tyto děti naučily se svou poruchou žít a překážky překonávat, psychologové je mohou naučit různé techniky, jak to postupně zvládat. Bez větší námahy a úsilí to bohužel nejde.

 

 

Doporučujete takovým dětem spíše speciální školy nebo integraci do běžné školy? Sama už jste profesorkou na gymnáziu. Jak pracujete se studenty s poruchami učení, pokud se ve vaší třídě vyskytnou?

 

Dyslexie nemá nic společného s inteligencí. Spousta nadaných umělců, vědců, vynálezců jsou nebo byli dyslektici. Naši studenti to právě většinou svou inteligencí zvládnou a poradí si. Přiznám se, že jsem zatím nějak speciálně pracovat nemusela. Snad u jednoho studenta, který měl problémů víc, se podařilo zapojit ho do studentského divadla, kde zažíval úspěchy, a to mu velmi pomohlo. Oficiálně se ke mně vlastně takové informace většinou nedostaly a ani zatím nebyl nějaký problém, který by se musel řešit. Naopak jeden můj velmi nadaný student, o jehož diagnóze jsem věděla, žádné úlevy nechtěl, měl vždy nejlepší prospěch ve třídě, vystudoval medicínu, což je podle odborníků téměř nemožné, a je skvělým lékařem.

 

 

S vaším projektem Pohádky pro společné čtení jsem se setkala na Dyskorunce (konference a prodejní výstava především pro děti se specifickými poruchami učení pozn. a.) Proto mám vaše pohádky spojené pouze s tím, že jsou psané pro děti s poruchami? Ale projekt má v názvu společné čtení. Co tím myslíte?

 

S pohádkami jsem začala už dřív a právě při tom projektu pro čtenáře s poruchami čtení jsem zjistila, jak důležitá je úloha dospělého průvodce. Když jsem se nad tím zamyslela, tak je to důležité pro všechny děti. Dospělí mají na děti stále méně času, děti mají televizi a počítače a nikdo jim nevysvětlí, jak svět kolem nich funguje po té lidské stránce. Pohádky pro společné čtení mají kromě úkolů a samotné pohádky také text pro dospělé, aby věděli, o čem pohádka je, o čem si s dětmi popovídat. Děti pohádkovému symbolickému jazyku dobře rozumějí, dospělí už ne.

 

 

Stále se mluví o tom, že čtení knih upadá a myslí se tím u dětí.  Ale z vaší  odpovědi to vypadá, že vám jde i o podporu čtení u dospělých nebo o to, aby se vrátili k fantazii a tomu symbolickému jazyku?

 

Tak dospělé už bych si nedovolila vychovávat. Jde mi o podporu společného čtení, společně strávených chvilek, kdy rodiče (dospělí) dětem vysvětlí to, čemu nerozumějí, pomohou v těžších místech textu, vystřídají se s dítětem ve čtení. Důležitá je role průvodce, který dítě bude pozitivně ke čtení motivovat.

Na Dyskorunce jste vyprávěla, že jezdíte s pohádkami i do dětských domovů? Někdy se lidé domnívají, že jsou zde děti převážně s nižším IQ. Jak znají pohádky? Podařilo se vám s nimi společně předčítat?

 

Chodím zatím jenom do toho nejbližšího, kam mě zve kamarádka, která tam pracuje jako vychovatelka. Zrovna tady jsou skutečně hlavně děti, které chodí do praktické školy, mají snížený intelekt a různé poruchy učení. Pohádky znají velmi dobře. Když jsem šla na první návštěvu, tak jsem si moc přála, abych je viděla při čtení. Poprosila jsem vychovatelku, jestli by mi práci s nimi neukázala. Ona mi ale navrhla, ať přečtu nejdřív něco já jim a pak třeba někdo přečte něco mně. A to se k mé velké radosti podařilo. Přihlásili se mi dva hošíci, kteří šli se mnou do studovny a četli střídavě Noc v lese. Bavilo je to, potom si se mnou popovídali.

 

Sbíráte slovinské pohádky. Proč zrovna slovinské?

Mám ve Slovinsku kamarádku už 30 let, dopisujeme si a navštěvujeme se. Slovinsko je překrásná země a naši přátelé nám často vypravují různé příběhy, pověsti a pohádky. Těch pohádek je tolik, některé podobné, některé úplně jiné. Často jsou to jenom torza, baví mě je překládat, různé dokončovat a upravovat. Už se těším, až se letos opět do Slovinska podíváme a navštívíme známá i nová pohádková místa.

 

Rozhovor, který vedla publicistka a spisovatelka Dagmar Edith Holá, vznikl před 5 lety pro Lidové noviny.

 

Jako ocenění kvality stránek Národni knihovnou ČR zařadila NK webové stránky Pohádky pro společné čtení do svého katalogu a České národní bibliografie.

Kontakt

Mgr. Alena Vorlíčková www.alenavorlickova.cz spolecnecteni@gmail.com